signs

Jak čínské znaky zaznamenávají (nejen) čínštinu

Jsou nebo nejsou čínské znaky obrázky? Jak čínské znaky zaznamenávají zvuk? Zaznamenává čínský znak význam nebo zvuk - anebo obojí?

NOVINKA: pro své přátele a obchodní partnery si nyní můžete tady objednat naši dárkovou publikaci o Praze v čínštině s krásnými fotografiem. A pro sebe či kamarády, které zajímá čínština, si zase můžete pořídit Knížku o čínštině. Ta je zase, aby se to nepletlo, v češtině. :-)

Než se pustíme do druhé nejdelší kapitoly na našem webu, tak je potřeba předeslat dvě věci: za prvé, tento text se zabývá principem fungování čínského písma, jinými slovy, jak čínské znaky zaznamenávají jazyk čínský, ale i japonský a další. Chcete-li, "jak ty obrázky můžeme číst." Na této stránce se tedy nebudeme zabývat vlastní grafikou - "jak se od obrázku koně došlo k dnešním čínským znakům, japonským abecedám" atd. To bude řešit jiný článek.

Znaky ZVUK a VYZNAM
Znaky yin1, "zvuk", a yi4, "význam, smysl". Z pohledu grafiky čínských znaků je pěkně vidět, jak je ve znaku yin znak yi obsažen a zmenšen tak, aby oba znaky zaujímaly zhruba stejnou plochu
Priklad piktogramu
Příklad "ideogramu" - obrazně řečeno, "obrázku, který vyjadřuje myšlenku" = je pochopitelný bez ohledu na jazyk, jakým pak ten obrázek "přečtete." Jen velmi málo čínských znaků spadá do této kategorie. (Shanghai, říjen 2005)
Na této stránce budeme lodičku našeho výkladu více či méně šikovně kormidlovat mezi pojmy jako hláska, slabika, písmeno, ale také kořen (morfém) a slovo. Do výhledu se nám přitom budou plést znaky, význam, zvuk... Pokud byste se nejdříve chtěli podívat jak to s písmy bylo i mimo Čínu a osvěžit si pojmy jako piktogram, ideogram, hláskové písmo atd., tak docela pěkný úvod do historie písem je na serveru Typo.cz Určitě bude něco i na Wikipedii, ale na tu se z Číny nelze dostat. Ať vám notebook přiskřípne vaše... - však vy dobře víte co, mrchy jedny cenzorský!!! Dobře to babička říkala: kdo má čistý svědomí, nemá se čeho bát.

Začneme trochu zeširoka. Pro pochopení toho, jak čínské znaky fungují coby písmo, je důležité mít na paměti jednu zásadní věc: písma lidé vymysleli jako prostředek pro záznam konkrétního jazyk. Řeč je super, ale má zásadní praktické nevýhody: když něco řeknete, slyší to jen lidé v okruhu pár metrů kolem vás, a jenom v té chvíli, když to říkáte. Co ti ostatní? Co až tu nebudete? Co až to zapomenou? Vývoj se tedy ubíral jasným směrem: byla tu nějaká mluvená řeč a tu bylo potřeba zapsat. Tak se došlo k písmu. Každý jazyk měl svá specifika, která pak následně ovlivnila i podobu písma. Nejprve si tedy řekněme pár slov o staré čínštině, kterou bylo potřeba takříkajíc dát na papír. Trochu se nám to bude míchat s čínštinou současnou, neb některé principy platí dodnes, něco se změnilo, ale už se s tím nějak popereme!
Abychom se v tom vyznali, musíme si ještě uvědomit, že stejně jako ostatní písma, i čínské písmo od začátku stálo před problémem řešení dvou problémů najednou: záznam zvuku (tenhle klikyhák se řekne ... - to je princip hláskových písem: tenhle klikyhák se dvěma bříškama je BÉ) a záznam významu (viz. fotka značky: tenhle klikyhák znamená ...)

Co se týká zvuku, tak nejnižší zvukovou (fonetickou) jednotkou, která může v čínštině nést význam, je vždy slabika: wang, a, zhou (wang, a, čou) apod. To je praktické! Jeden čínský znak odpovídá v řeči jedné slabice - rys, který se zachoval dodnes. Slova ve starověké čínštině byla vpodstatě jednoslabičná, neskloňovala se a jejich funkce, „slovní druh“, byla určena postavením ve větě - zjednodušeně řečeno, na pozici podmětu fungovalo slovo jako podstatné jméno („jas“), v pozici přívlastku fungovalo jako přídavné jméno („jas-ný“), a na pozici přísudku zase totéž slovo vystupovalo jako sloveso („ob-jas-nit“). Na rozdíl od češtiny, která rozlišuje různé slovní druhy, ve staré čínštině mělo všechny uvedené funkce jediné slovo - to se v té době zároveň rovnalo jedné slabice a té v textu odpovídal jeden znak. Gramatické kategorie jako například množné číslo, časy apod. byly určeny spíše slovosledem, z kontextu („ON-VČERA-JÍT“=„šel“, „DVA-ČLOVĚK-ZÍTRA-JÍT“=„půjdou“) nebo speciálními slovy s gramatickou funkcí.
Pokud totiž vůbec byly určeny - tehdejší vzdělanci se všechny texty i s vysvětlujícími komentáři v dětství a mládí naučili nazpaměť, a tudíž jim prostě rozuměli. Nebo si to přinejmenším mysleli a dost je pak štvalo, když nějaký jiný vzdělanec napsal nějaký nový komentář, kde dokazoval, že to je všechno ale úplně jinak.

Znak jasný
znak ming2 - vlevo SLUNCE, vpravo
MĚSÍC: "jasný, objasnit"
Znak odpočívat
Vlevo ČLOVĚK, vpravo
STROM: "odpočívat"
Jako bych viděl ten trochu nechápavý výraz: Dobře, písmo zaznamenává řeč, ale jak teda číňan ví-vidí-pozná, že ten znak na obrázku vlevo - ming2 - se čte-vysloví-řekne právě "ming ve druhém tónu", a ne třeba "kulumba69"??? Trefa do černého. Z toho znaku to nepozná. Stejně, jako naše děti se v první třídě naučí, že "ta svislá tyčka se dvěma bříšky je ", tak i čínský školák se dozví, že "tahle věc se čte ming2. Howgh!" Na rozdíl od českého školáka se ale ještě navíc dozví i to, že "tahle věc znamená jasný."
Zvuk - nebo význam? To je čínská varianta klasického problému, jestli je dřív vejce anebo slepice: když vidíme slovo oheň, představíme si nejdříve teplo a plameny (význam) a teprve pak nám v hlavě naskočí zvuk toho slova, anebo si nejdřív řekneme v hlavě oheň - a teprve potom ucítíme ten steak, který se na tom ohni peče? Hláskové písmo zaznamenává pouze zvuk, proto je tahle úvaha spíš jen akademická. Čínský znak ale nese obě informace: "tato věc se čte ming2 a znamená jasný." Když ten znak znamená jasný a všichni co chodili do školy, to vědí, tak není pak třeba trochu jedno, jak se to vlastně řekne...? Není to jako s tou šipkou nahoře - "kola rovně nebo doleva", "bikes allowed straight or turn left"...? Ano, vlastně to jedno je, a díky této vlastnosti bylo možné čínské znaky použít i pro zápis jazyka tak diametrálně odlišného od čínštiny, kterým je japonština. To, že s každým čínským znakem je pevně spojen význam slova, bez ohedu na zvukovou podobu tohoto slova, se hodí i v situaci, kdy se v Číně hovoří mnoha dialekty. Velmi zjednodušeně (a nepřesně) můžeme říci, že každý si ten znak přečte po svém, ale význam zůstává.
Hláskové písmo dává českému školákovi ještě jednu obrovskou výhodu. Na žebříku "hláska - slabika - slovo - věta" totiž začíná od nejnižší šprycle. Stačí se naučit kolem 30 písmenek plus nějaké ty hackycarky a CH - a z toho poskládá všechny slova. Čínský školák to má horší. Základní kostkou písemného systému není spojení "písmeno - hláska", ale "znak - slabika", takže se musí naučit psát každou slabiku. Aby to měl ještě těžší, tak pro každou slabiku je hnedle několik, v horším případě až několik desítek znaků, takže aby byl schopen vystavět slova a věty, musí mít zvládnutý arzenál tisíců kostiček. Což trvá výrazně déle než naučit se abecedu.
Pokud jste dočetli až sem, tak to znamená, že vás to asi fakt zajímá, protože jinak už byste dávno usnuli. :-) Jedním z důvodů, že se tak ještě nestalo může být i to nesouhlasné mručení: hm, tak jak je to tedy s tím, že čínský zvuk nese zvuk - přece na příkladech vidím, že ta slabika jde naporcovat až na jednotlivé hlásky (m-i-n-g), tak proč tedy nepíší M-I-N-G jako my a proč mají rovnou něco na celé -MING- ?! No ... účel světí prostředky a trochu nešikovně, ale utečeme z toho po čínsku: tak to prostě je. Připodepřeme se analogií: proč A vypadá jako štafle a B má dvě bříška? Prostě to tak je. Má to samozřejmě různé důvody a souvislosti, a nebojte, je jich dost, na všechny se dostane, na tomto webu je místa dost... :-)

Shrnuto: co se týká záznamu zvuku, tak jeden znak v písmu odpovídá jedné slabice v řeči. Jak to je s významem si povíme za chvíli.

Problém homofonie = stejné výslovnosti různých slov

Radikál SÍLA
Radikál "síla"
(pravá část)
Ve vývoji mluveného jazyka došlo ke dvěma zásadním změnám. Stará Čína kvetla, slovní zásoba utěšeně rostla, a i když ve starověké čínštině bylo mnohem větší množství slabik než dnes, ani tak to nestačilo. Ba co víc - fonetický vývoj se, jako na potvoru, dokonce vydal směrem k tomu, že se výslovnosti několika různých slabik postupně slévaly do slabiky jediné a znaky, které se původně vyslovovaly různým způsobem, se staly homofonními. Pro domluvu je vážně mrzuté, když vám dříve různá slova splývají postupně v jedno a to samé slovo. Naštěstí to lze řešit velmi jednoduše - původně jednoslabičná zásoba se postupně začala posunovat od jednoslabičných slov ke slovům převážně dvou- a víceslabičným. Z původních "nezávislých" slabik-slov se staly jednoslabičné "kořeny", nebo jak říkají lingvisté, morfémy. Morfémy jsou nejmenší jednotky významové nebo gramatické (péc-i, pek-l, pek-ař: péc- a pek- je morfém související s "pečením", zatímco -i je neurčitý způsob, -l je morfém označující minulý čas a -ař je koncovka pro profesi.)
Na fonetické úrovni se nic nezměnilo. Znak stále zaznamenává jednu slabiku.
Čínské morfémy mají na rozdíl od morfémů v češtině půvabnou vlastnost, že jejich spojení do slov je mnohem volnější než v evropských jazycích. Například v češtině slova "mezinárodní" a "internacionální" - nelze říci "internárodní" nebo "mezinacionální". V čínštině lze, do určité míry, jednotlivé morfémy kombinovat mnohem volněji, takže vzniklých kombinací je pak velké množství. Zatímco pro studenta čínštiny se jedná o krutý bolehlav, pro Číňana tato volnost představuje mocný nástroj, jak postihnout i ty nejjemnější významové nuance.
Působí to paradoxní problémy zvláště na začátku studia jazyka, kdy se dostanete do fáze, že si začínáte už sami hledat ve slovníku, jak se co řekne čínsky. Jednoho krásného dne se rozhodnete, že si nalezené čínské slovíčko zpětně ověříte v čínsko-anglickém (českém, ...) slovníku - a ejhle, třeba ho tam ani vůbec nenajdete! To může být z toho důvodu, že z výše uvedených několika kombinací si autoři slovníku vybrali každý jinou, nebo že autor textu "zkombinoval" cosi ne běžným způsobem, jak mu to zrovna slina na jazyk přinesla. Jinými slovy, dokud neumíte dobře čínsky, tak nevíte, která možnost je ta nejsprávnější. (To je do určité míry problém při studia všech cizích jazyků - jen v čínštině je to tak nějak víc.) Proto mně tuhle vcelku pobavil jeden maník, který se rozčiloval - jen po mailu, ale i tak dost agresivně, musím předeslat - nad tím, že si za překládání dovolujeme něco účtovat, prý si za ty peníze radši koupí slovník a přeloží si to sám. V pohodě - na našich stránkách zjistíš, kde je kormidlo a pak už je to jen na tobě, kapitáne, přejeme pevnou ruku, dobrý vítr do plachet a klidné moře! Navíc i kolegové autoři slovníků a jejich odvážní nakladatelé si zaslouží vydělat nějaké peníze za svou tvrdou práci a za riziko, se kterým se vrhají do podniku tak nejistého, jakým může být jen česko-čínský slovník. Věci je třeba vnímat v širším kontextu a ne jen z omezené perspektivy žáby na dně studny, jak říká malebné čínské přísloví.
Zpět k čínštině. Volná vazba morfémů při skládání do slov způsobuje, že je často velmi obtížné určit, co je několikaslabičné slovo a co je několik (jednoslabičných) slov vedle sebe: řekněme, že je obtížné poznat, zda se jedná o „vztahy mezi národy“ (3 slova) nebo o „vztahy mezinárodní“ (2 slova). I když už dnes většina slov je víceslabičných, tak je stále rozlišení mezi "slabikou-morfémem" a "slovem" mnohem vágnější než v našich jazycích. V čínském textu jsou mezery mezi znaky stejné bez ohledu na to, jestli se jedná o samostatné znaky nebo víceznakové složeniny, takže ani opticky nejsou jednotlivá slova od sebe v textu oddělena: m e z i n á r o d (ní) a m e z i n á r o d (y).

"Dobře, to byl zvuk: 1 znak = 1 slabika. A jak zachycují čínské znaky význam?"


Piktogram KUN
piktogram kůň
Radikál SÍLA
Znaky pro "střed" (terč proklátý šípem) a "kořen"; vlevo současná podoba.

Udělejme si malý výlet v čase a prostoru - asi tak pět tisíc let, může být? Představte si, že jste čínský šaman, který se před věštbou pořádně posilnil prosnou kořalkou a - řečeno s Cimrmanem - uviděl neuvěřitelné věci. A teď to má všechno vyrýt na želví krunýř. Musí to být jasné, aby král věděl, co se tím chce říct, protože když je král v nejistotě, jaká je vůle Nebes, tak radši někoho popraví, aby byla jistota, že budou Nebesa spokojena. Někdy je těžké být šamanem, povzdychnete si. Ale ani král to nemá lehké, proslýchá se, že sousední země šturmuje k útoku, a jen Nebesa vědí, kdy. Vezmete do ruky ostrý nástroj a začnete škrábat...

Dnešní věštba nezačíná špatně. Viděli jste koně a jezdce odpočívat uprostřed lesa. Asi byl unaven po dlouhém útěku ... nebo to byl útok? To se ještě uvidí. Jedna věc je vidět a druhá je napsat. Kůň se dá nakreslit tak, že i otrávený král to pochopí. S lesem už je to horší. Strom? Prosím. Kořen? Žádný problém, to je ten kousek dole pod stromem. Ale les... spousta stromů... Ano, to bude ono - dáme k sobě víc stromů!

Zatím to jde dobře. Jsme právě uprostřed. Ach jo. Zase tyhle abstraktní slova co nejsou žádné věci. To je podobné, jako když jsme tuhle potřebovali nakreslit ráno. Museli jsme si pomoct "sluncem nad horizontem". Tehdy se král dost naštval, on si myslel, že útok přijde až večer a byly pak trochu problémy s ospalými vojáky - a přitom večer je přece slunce pod horizontem! Je to problém. Proč nemůžeme radši nějak rovnou napsat slovo ráno, proč to musíme tahkle složitě kreslit? Ale takovou kořaličku v Číně nevypálili, aby písmo k šamanovi promluvilo. Opodál si hrály děti s lukem a radovaly se, jak se trefily šípem přesně doprostřed. Šaman se usmál a pečlivě vyryl obrázek terče se šípem zabodnutým - uprostřed. Nevěděl, že o mnoho tisíc let později bude právě tento znak zdobit každou druhou konzervu a hračku, odpočívající po dlouhé cestě ze Země středu na regálech obchodů v zemích světlovlasých barbarů ...

Nůž se zarazil až u slova odpočívat. Šaman si nebyl jist, jak to napsat, ale viděl bojovníka spícího s hlavou opřenou o strom, a přesně tak to i nakreslil. Další slovo už se ale tak snadno poskládat nedalo. Bojovník měl totiž přijít. Ojoj. Přicházení a odcházení, cožpak se to dá napsat?!, povzdechl si šaman. Přemýšlel. "Přijít" (v dnešní čínštině lai) se tehdy řeklo stejně jako "obilí" (dnes mai), co kdybychom vzali znak pro lai-obilí a dali ho tam, kde má být lai-přijít? Každému je jasný význam, že bojovník "odněkud někam přišel". Štěpinky z krunýře pěkně odskakovaly, ale text se stával méně a méně srozumitelným. Co když armáda přivezla obilí? Ne, to není dobré mít dva stejné znaky pro totéž. Co bylo obilí - a co byl příchod? Král potřebuje mít jasno v obilí, aby podaní neměli hlad, i v příchodu a odchodu poselstev z dalekých zemí, špehů, armád, přírodních katastrof... Taková je vůle Nebes a šaman ji musí králi říci. Jak rozlišit rostlinu "lai" od slovesa "lai"? Další pořádný lok kořalky a inspirace je tu: k lai-rostlině přidáme něco, aby bylo vidět, že to je "lai-rostlina", a původní znak necháme pro "lai-sloveso"! Hluboká je moudrost Nebes... Pro běžné předměty a situace už máme znaků-obrázků dost. Nějaké další znaky vytvoříme tím, že k sobě poskládáme různé významy: "člověk u stromu" - odpočívat, "tři stromy" - háj, les atd. Pro znaky pro ostatní slova můžeme vždy vzít nějaký obrázek, který se vyslovuje podobně, a připojit k němu takový znak, aby bylo vidět, o co jde:"cosi, co se vyslovuje jako lai, ale zároveň je to rostlina."

Znak AN klid mir
Znak an1, "klid, mír" - žena pod střechou
Šaman se docela zapotil, tak ho už necháme být a podíváme se na to, co nám po sobě zanechal - komplexní písemný systém. Ale šel na to dobře. Principy ekonomie jazyka ("čím složitější, tím méně praktické") a fungování paměti ("čím více izolovaných, navzájem nesouvisejících obrázků, tím hůře zapamatovatelné") jsou neúprosné. Podobně jako u hláskového písma, kdy z několika málo hlásek můžete poskládat všechna slova, i u čínského písma nakonec převážil způsob, který dokázal z relativně malého množství jednodušších prvků vytvářet relativně neomezené množství kombinací, tj. celých znaků. Zároveň tento systém musel mít nějakou vazbu na mluvený jazyk, nemohl od něj být odtržen, protože by to kladlo další neúměrné nároky na paměť a zvyšovalo by to složitost písemné komunikace. Při řešení problému zapisu slov, jejichž význam bylo možno jen velmi obtížně „nakreslit", použili proto staří Číňané následující způsob: za základ vzali už existující čínský znak, který měl stejnou nebo podobnou výslovnost jako slovo, které zakreslit nešlo. K tomuto znaku přiřadili ještě další část, která přesněji určovala, do jaké významové kategorie zaznamenávané slovo patří - viz. výše zmíněný příklad s "obilím a "přijít".

znak JMÉNO
"jméno" (ming2)
Znak vyryt, napis
"nápis" (ming2,
vlevo rad. "kov")
Zní to složitě, ale jako téměř vše, co se čínského písma týká, to je ve skutečnosti velmi prosté: podívejme se třeba na znaky pro zvuk a význam. Znak yi, význam, vznikl tak, že se ke znaku yin, zvuk ještě dole připisuje znak srdce. Ten se objevuje v mnoha znacích s významem pocitů, nálad apod. Výsledný rébus pak vpodstatě znamenal: „znak, který se vyslovuje nějak jako yin, zvuk, a který má cosi společného s myšlenkami, pocity." Možná namítnete, že zvuky yi a yin se sobě tedy moc nepodobají. Před tisíci lety byly výslovnosti znaků jiné než dnes, takže i ty výpůjčky fungovaly spolehlivěji než dnes. Nemám po ruce žádný slovník se starou výslovností, tak jen zaspekulujme, že se tenkrát slovo pro zvuk i význam řeklo stejně.

Cosi, co se vyslovuje tak nějak podobně jako cosi jiného... Uff. Aby se vyhnuli takovému poměrně kostrbatému opisu, zavedli sinologové následující pojmenování: složce naznačující výslovnost říkají fonetikum, a části naznačující význam říkají radikál.
Příklad. Na obrázku vlevo vidíte nahoře znak "jméno" a pod ním znak "nápis (na bronzové nádobě)". V dnešní výslovnosti se oba dva znaky vyslovují stejně: ming2 (ming). Levá část u druhého znaku je tzv. radikál "kov" - nápisy se nacházejí už na nejstarších bronzových nádobách... Všimněte si, že ve spodním znaku je horní znak ming zmenšen a zkreslen tak, aby oba dva znaky ve výsledku nakonec zaujímaly stejnou plochu
Na obrázku výše je zase několika znaků, v jejichž pravé části je radikál "síla". Úplně nahoře je samostatný znak li4 (li), "síla", pod ním je znak gong1 (kung), "zásluha, výsledek (úsilí)", další je znak dong4 (tung), "pohyb" (ten, jak známo z fyziky, je způsobován silou...) atd. Etymologie i princip jsou jasné. Znaků vytvořených na principu "fonetikum - radikál" ja asi 90% ze všech.

Je tu pěkně vidět, jak se na vzniku písma podílel jazyk mluvený. Zároveň je také vidět, že čínské písmo rozhodně není písmem "obrázkovým", jak se někdy říká, protože i když čínské znaky opravdu zachycují význam, nejedná se o "obrázky". Je to trochu paradoxní situace. Na jednu stranu, mluvený jazyk ovlivnil vznik znaků. Na druhou stranu, tím, že znaky představují základní fonetickou i významovou jednotku, tak jsou na zvuku relativně nezávislé. Řečeno jinak, zatímco v písmenech fonetických abeced je (do určité míry) implicitně zabudována jejich výslovnost (pro každý jazyk, pochopitelně, j se přečte jinak v češtině, a jinak v angličtině), u znaků tomu tak není: když se třeba ve vašem dialektu, na rozdíl od spisovné čínštiny, řekne "jméno" kulumba69, a ne ming2, tak ze znaku samotného to prostě nepoznáte. Nicméně i když si ten znak ve svém dialektu přečtete kulumba69, tak jeho význam stále zůstává stejný: jméno. Dokonce, i když ten znak nepřečtete!... Ale to už jsme vážně na hranici.. :-)

Vraťme se k našemu kamarádovi šamanovi. Byl to moudrý chlapík, ztělesňoval tradici rodu a zároveň měl tak trochu i smysl pro humor. Taky byl tak trochu mizogynní - jinak si nelze vysvětlit třeba to, že v tolika znacích pro něco špatného se vyskytuje prvek nebo radikál žena. Ale taky se vyskytuje ve znacích s dobrým významem: "žena pod střechou " - klid a mír. Další, co člověka pobaví - nebo naštve, podle nálady - je (ne)spolehlivost fonetik. V mluveném jazyce došlo k výrazným fonetickým změnám a tak fonetika již dnes nejsou stoprocetně spolehlivým vodítkem. Výše uvedený příklad se znakem pro "jméno" a "nápis", kdy se dodnes shodují oba znaky jak v tónu i slabice, je ideální stav, který nenastává až tak často: někdy se liší jen tón, někdy se liší iniciála, někdy finála, a někdy, aby se to tedy nepletlo, oboje. Jak je tomu v Číně skoro se vším, skoro všude, je i v tomto případě souvislost zřejmá až zpětně, na třetí pohled - až když už všechno víte: oba znaky, jejich výslovnosti, výslovnosti jejich částí a k tomu ještě pár dalších analogických případů. Takže i když je znalost fonetik nápomocna při zapamatování dalších nových znaků, není použitelná jako stoprocentně spolehlivé vodítko pro studenty. I mezi fonetiky jsou totiž spolehliví služebníci stejně tak jako proradní mizerové a je tu spoustu prostoru pro překvapení.

znak ZRCADLO
"Zrcadlo"
A jak je to s nápomocností radikálů? Favoritem mezi příklady, které chtějí vypíchnout nespolehlivost na straně radikálů, je čínský znak pro „zrcadlo", v dnešní výslovnosti jing4 (ťing). Vpravo obsahuje fonetikum, která se i v dnešní výslovnosti čte jing4 (ťing), zatímco levá část je frekventovaný radikál „kov". Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu je prosté - ve staré Číně byla zrcadla vyráběna z leštěného bronzu.


Znak zhong1, KONEC
K O N E C

©Lukáš Havlíček, © SerpentiNet, www.cinstina.cz 2000-2010