Tóny v čínštině

Zpívají Číňané? Může čínsky mluvit někdo, kdo nemá hudební sluch?

Znak sheng1 (šeng), "zvuk, tón": vlevo v
tradiční podobě (dolní část je radikál
"ucho"), vpravo jeho současná zjednodušená verze

Zpívají, rádi a hlavně hodně nahlas...:-) Kolikrát si to mašírují po chodníku a bez ohledu na to, že jdou centrem velkého města, zpívají až se hory zelenají. Ale na tohle jste se asi neptali. Čínština je jazyk tónický, tzn. intonace, nebo můžeme říci "melodie", rozlišuje význam slov, která jinak znějí stejně. Ta melodie je v uvozovkách proto, že v hudbě jde kromě délky zvuku i o jeho absolutní výšku, zatímco v čínštině se jedná spíše o výšku relativní. Každý mluvčí má jinak posazený hlas, a je pochopitelné, že "hluboký" tón vyslovený dívkou bude mnohem výše, než "vysoký" tón v podání urostlého dřevorubce. Protože se ale jedná spíše o relativní postavení jednotlivých tónů a o jejich průběh ("od zdola nahoru", "nahoře rovně" atd.), nezáleží tolik na absolutní výšce jako na tom, aby tóny byly správně posazeny vůči sobě: hluboký níže než vysoký atd.
(Mám výhledově v plánu sem dát nějakou ukázku v mp3, to bude snad jasnější než takovýhle slovní výklad.)

Intonace je určitým způsobem důležitá i v češtině: "Půjdeš?" a "Půjdeš!". Nicméně v čínštině je škála možností mnohem bohatší. V severních dialektech, na nichž je založena současná spisovná čínština, existují čtyři tóny. Pátá možnost je vyslovit slabiku úplně bez tónu.
První tón je vysoký rovný, druhý je stoupavý (jako v české otázce), třetí je hluboký a poslední je klesavý, tak trochu jako v českém rozkazovacím způsobu.
Ve všech knihách o čínštině najdete příklad se slabikou ma (ma): ma1 znamená "matka", ma2 znamená "konopí", ma3 znamená "kůň", ma4 znamená "nadávat" a ma bez jakéhokoliv tónu se používá jako tázací částice - připojíte ji za oznamovací větu, a je z toho otázka. (Otázka se nemůže tvořit stoupavou intonací, jako v češtině: co když máte na konci věty slovo, které je v intonaci klesavé? :-)

Tóny patří svým způsobem mezi ty zábavnější aspekty čínštiny stejně tak pro netrénované západní ouško jako pro jazyk, ze všech sil se kroutící při vyslovování některých neobvyklých hlásek. Pro ilustraci zde můžu uvést svoji vcelku veselou zkušenost - jednu z mnoha...:-) Čech má v otázce tendenci vyslovovat poslední slovo stoupavě stejně jako je tomu v češtině, což způsobí problém, pokud má poslední slovo například intonaci klesavou. Já jsem se svého čínského známého chtěl před jídlem zeptat, jestli si dá polévku, tj. tang1 (tchang) v prvním (rovném, vysokém) tónu. Nicméně jsem otázku řekl "po česku", takže slovo tang jsem vyslovil v tónu druhém (stoupavém), čili tang2. Čímž jsem namísto "polévky" pravil "cukr". Mému známému to pochopitelně nedávalo smysl, a protože tenkrát jsem i jiné čínské věty řešil řekněme "po svém", nějak si to přebral jako další moje "v čínštině méně obvyklé konstrukce", a dospěl k názoru, že tím chci asi říci "sladkost, zákusek". A proč prý by jako měl před jídlem jíst tang2 *?* Já jsem se samozřejmě domníval, že se bavíme o polévce a tak mi přišlo divné, že se mě na takovou "základní" věc ptá, když už tady žije tak dlouho?! Už by přece mohl vědět, že na rozdíl od Číny, kde se polévkou jídlo zakončuje, je tomu v Čechách naopak! Jedno z mnoha jazykových nedorozumění bylo na světě.

Některé dialekty mají tónů mnohem více, například kantonština, kterou se mluví v Hongkongu a přilehlých jihočínských provinciích jich má devět. O kantonštině se ode mne víc nedozvíte, ale můžete se podívat třeba sem. A pokud vás tato problematika OPRAVDU zajímá, tak se jí věnuje celá kapitola naší nové knihy o čínštině, nazvané, příznačně, Knížka o čínštině.

Trochu jiný pohled na rozdíly mezi spisovnou čínštinou a dialekty nabízí opět můj oblíbený Feynman.

Muž tisíce jazyků

Když jsem byl v Brazílii, učil jsem se ze všech sil portugalsky, a přitom jsem i v portugalštině přednášel. Krátce poté, co jsem přišel na Caltech, jsem byl pozván na večírek k profesoru Bacherovi. Než jsem na večírek dorazil, Bacher řekl hostům:"Ten chlap Feynman si myslí, jak není chytrý, protože se naučil trochu portugalsky. Dáme mu lekci: tady paní Smithová (stoprocentně bílá) vyrostla v Číně: necháme ji, ať pozdraví Fenymana čínsky."
Bez jakéhokoliv podezření jsem přišel na večírek a Bacher mě představuje všem těm lidem:
"Pan Feynman, tohle je pan ten a ten."
"Těší mě, pane Feynmane."
"A tohle je pan takový a takový."
"Těší mě, pane Feynmane."
"A tohle je paní Smithová."
"Ai čung, wo ťia!, " povídá s úklonou.
Jsem tak překvapený, že mě napadá, že jediné, co mohu udělat, je pozdravit ji v témže duchu. Ukloním se zdvořile a s naprostou sebedůvěrou říkám:"Ach ťing, čong ťien!"
"Pane bože," vykřikla, vyvedena z rovnováhy. "Já tušila, že to takhle dopadne - já mluvím spisovnou čínštinou, a on kantonským nářečím!"

(Richard P. Feynman, To snad nemyslíte vážně!, Praha, 1989, s. 190)

(Ačkoliv byl Feynman jaderný fyzik, nevědomky se dotkl podstaty některých okamžiků tlumočnické existence...:-) Jinou veselou historku z tlumočení můžete najít tady.

K O N E C