Čínské znaky a japonština
Často se ptáte, jak je to s japonštinou: "používá japonština stejné znaky jako čínština" a tak podobně.
Neptáte se jenom nás, a tak vpodstatě v tu samou dobu jako tento článek vznikl i další, značně fundovaný popis problematiky (nejen) čínských znaků v japonštině, který můžete najít v rubrice Japonské hovory na gino.bloguje.cz Jeho autorovi Jurovi Matelovi bychom touto cestou chtěli poděkovat za veškeré podněty a opravy v našich článcích.
Další zajímavou stránkou, která mezitím vznikla, je Japonstina.net
Odpověď na tuhle otázku je lehce zašmodrchaná. Než se do toho pustíme, je potřeba připomenout vztah mezi písmem a jazykem: všechna písma vznikla jako prostředek zápisu nějakého konkrétního jazyka a proto jím byla ovlivněna. Naopak, když se pak toto písmo převzalo pro zápis nějakého jiného jazyka, tak mohlo dojít k jeho přizpůsobení: viz. např. háčky a čárky v češtině. Stejným písmem se mohou zapisovat zcela odlišné jazyky - jako příklad třeba angličtina a čeština, které jsou struturou, gramatikou i slovní zásobou naprosto odlišné. (No moment - a co takové fotbal, centr, ofsajd, faul, penalta - gól!) Za druhé, stejná písmena se v těchto dvou jazycích čtou jinak, "jak" a "Jack," a stejné slabiky se napíší jinak: "sí-la", "sea-food". No a nakonec se stejnou abecedou zapisují i zvuky, které v druhém jazyce vůbec neexistují:"wh-eel" nebo "ř-epa."
Když jsme si tak nějak udělali jasno, jaké jsou zhruba možnosti ve vztahu mezi dvěma jazyky, které se píší jedním písmem, tak se můžeme přesunout dál na východ. Vztah mezi čínštinou-jazykem a japonštinou-jazykem je do určité míry podobný situaci, popsané výše. V japonském jazyce je sice spousta slov, která do ní přešla z čínštiny, a i když to Číňané neradi slyší, tak i v čínštině jsou slova, která do ní přešla z japonštiny. Ale jinak se jedná o jazyky NAPROSTO odlišné, které mají společné pouze to, co se mezi nimi pomíchalo během 1500 let kulturních a politických kontaktů. Slovo pouze tu ovšem není úplně na místě, protože za těch 1500 let toho oběma směry přešlo hodně.
Jedním z hlavních čínských příspěvků japonské kultuře jsou bezesporu čínské znaky. Abychom odlišili "čínské znaky v čínštině" a "čínské znaky v japonštině", tak pro to druhé budeme dále v textu používat japonské slovo kandži, které znamená - "čínské znaky". Grrr! :-)
Podobně, jako u nás věrozvěstové, tak i japonští buddhističtí mniši byli prvními, kdo do Japonska přinesli texty súter, zapsané starou, tzv. klasickou čínštinou, která se pochopitelně psala pouze čínskými znaky. Mniši se během pobytu v Číně naučili čínsky a tak čínským textům rozuměli. Japonci v té době svoje vlastní písmo neměli a začali znaky používat pro zápis japonštiny. Posléze se toho chytly i dvorské kruhy, čínské znaky spolu s celou tehdejší čínskou kulturou a stylem se staly vysloveně módou - a průšvih byl na světě. Průšvih proto, že čínské znaky se skvěle hodí pro zápis jazyka jako čínština, ale tedy moc se nehodí pro zápis jazyka, jakým je japonština. V čínštině totiž například není skloňování ani časování. Naopak v japonštině je kolem samotných slovíček (jak nás učili na základce, "kořenů", a jak nás učili později, "morfémů") takových předpon a sufixů a všelikých motanic a šmodrchanic, že se z toho člověku točí hlava ještě ve čtvrťáku. :-) Když si - trochu těžkopádně - vypomůžeme analogií s angličtinou, tak slovu, které má v japonštině mnoho podob - STROM, STROMEM, STROMU - odpovídá v čínštině pořád jedno a to samé TREE. Když se nakreslí obrázek STROM-TREE, tak v čínštině to stačí, protože čínština neskloňuje, ale když máte v japonském textu STROM, tak k němu ještě potřebujete dopisovat ty koncovky: "SPADL ZE STROM-U. STÁL ZA STROM-EM. TŘI STROM-Y."
Japonci problém vyřešili tak, že postupně vytvořili dvě sady slabičných abeced, kterým se říká kana: hiragana (obr. vpravo) a katakana (obr. vpravo dole). ("A proč je to hiraGana, když píšete, že to je kana?" Tím G se nenechte zmást, to je jen znělá varianta: K->G, S->Z, at->d...) Tady jim dost - opravdu dost hodně - pomohl fakt, že v japonštině je kolem 100 slabik. Ano, tak málo. Skládají se ze samohlásek A, I, U, E, O, a souhlásek K, S, T, N, H, M, R a W. Plus JA, JU, JO a na konec ještě -N. Dnes už se dokonce některé možné kombinace ani nepoužívají - viz. tabulka - takže jich je ještě méně. K tomu připočtěte ony znělé varianty: G, Z, D, B, a nakonec P. Když u KA připíšete malé uvozovky (jako v češtině háček), je z toho GA, a když u řady H/B připíšete malý kroužek jako u českého ů, vyrobíte slabiky, začínající P.
Takže máme japonské slovo, třeba zrovna ten STROM, ki, a chceme ho zapsat. Máme dvě možnosti. Napíšeme znak - kandži - STROM, který se čte ki. Nebo vezmeme kanu, a zapíšeme to foneticky: ki. Viz. obrázek. Člověka napadne, proč se tedy tisíce kandži používají, když japonské slovo jde napsat snadno a jednoduše "necelými 50 písmenky"? V japonském slabičném písmu vlastně ani problém není. Problém je spíše v obecném faktu, že žádný živý jazyk neexistuje v jakémsi vakuu sám o sobě, naopak, je živou (někdy velmi živou) součástí kultury, která má vliv na jeho formování a změny. Takže podobně jako měla na evropské jazyky vliv latina a řečtina v Evropě, tak i Japonsko bylo po dlouhá staletí vystaveno vlivu čínské kultury a tím pádem i čínského jazyka, který byl jejím nositelem: japonští vzdělanci se stejně jako jejich čínští protějšci učili nazpaměť stejné texty, v určitých obdobích odkonce sami psali klasickou čínštinou a do japonštiny tak přešla celá velká část slovní zásoby z čínštiny. K původní, "japonské" slovní zásobě se tak přidala další vrstva, tzv. "sinojaponská". Úplně jednoduchý příklad: je mezi nimi obdobný vztah jako v češtině mezi "mezinárodní" a "internacionální." A jsme opět u jednoduché fonetické stavby japonštiny. Ta je na jednu stranu výhodná v tom, že vám stačí jen pár písmenek na zachycení všech možných zvuků toho jazyka. Ale když těch zvuků je jen pár, tak to má za následek taky to, že spousta slov se vyslovuje stejně. V čínštině je dnes kolem 400 slobik, ve staré čínštině v té době, o které zde mluvíme (buddhističtí mniši a tak), jich bylo ještě více. Další problém byl ten, že i fonetika těchto dvou jazyků se od sebe liší, v čínštině je spousta "zvuků" ("fonémů"), které v japonštině vůbec nejsou. Z těchto důvodů se tedy stalo, že několik původně různých čínských slabik, když je japonština přebírala, se slilo do jediné japonské a tím pádem nastala veliká homofonie - několik znaků, které v tehdejší čínštině mělo odlišnou výslovnost, se tak najednou v japonštině četly všechny stejně.
Naše již zmíněné ki tak znamená nejen "strom", ale spoustu dalších slov. Nemám u sebe žádný slovník, ale první japonsko-anglický on-line slovník, který jsem vyguglil, dal 12 významů, a to si jsem zcela jistý, že ani zdaleka nejsou všechny: strom, žlutý, letopis, umění... Můžete se podívat i sem. Text, který by byl zapsán pouze foneticky, by proto nebyl jasný: "Viděl jsem pěkné ki." Když s někým mluvíte, tak se můžete zeptat, Myslíš ki-umění, nebo ki-strom?, nebo vám pomůže kontext:"Včera v lese jsem viděl dřevaře kácet pěkné ki." Ale v textu se zeptat nemůžete - proto je praktické, že tam namísto písmenka ki je kandži, jehož význam je "strom."
Věc se dále komplikuje. Ki je původní, japonské slovo pro "dřevo, strom". V čínštině se (dnes) znak pro strom čte mu - ve starší čínštině to bylo něco jako mok či muk a tato výslovnost spolu s tímto znakem do japonštiny přešla jako moku. Takže v závislosti na kontextu se dnes v japonském textu někdy ten znak čte jako ki, a někdy jindy zase jako moku. Stejně jako se říká "mezinárodní vztahy" a už tak dobře nezní "internacionální vztahy"... Nebo když jsme u u toho dřeva, tak mně tak napadlo takové přirovnání: "Ten, kdo kácí dřevo, se nazývá dřevorubec (nikoliv dřevokáceč.)"
Dost dobře se nedá říci nějaké obecně platné pravidlo, kdy říci "mezinárodní", a kdy "internacionální", protože z každého takového pravidla je spousta výjimek. Jako s každým cizím jazykem, nejjednodušší je nad tím tolik nehloubat a vyhrnout si rukávy: po nějaké době vám to pomalu přejde do krve.
Na začátku jsme vás varovali, že to bude zamotané... :-) A to ještě nejsme na konci... ufff.
Proč se ty abecedy používají dvě, když obě, jak je vidět z tabulek, zapisují jedno a totéž - stejnou sadu slabik (zvuků)? Je to trochu podobné, jako české měkké a tvrdé "I". Ten zvuk-foném je úplně stejný, ale písmo zachycuje v tomto případě nejen výslovnost samotnou, ale i gramatickou kategorii, konkrétně rod. Herní schopnosti tentokrát zradil-y, čili nás naši chlapci nepotěšil-i. "Čili tam vraž chilli," atd.
Hiraganou se píší předpony a přípony ("STROM-EM, "NE-U-VIDĚ-L": STROM nebo VIDĚT se napíše znakem, to ostatní hiraganou apod.), gramatické částice, tzv. větné partikule atd.
Na chvíli si teď odpočineme od Číňanů, protože ve středověku Japonsko nemělo kontakty pouze s Čínou. Byť se po dlouhá staletí izolovalo od okolního světa, povolil japonský císař holandským obchodníkům a portugalským misionářům provozovat jejich obchodní a jiné aktivity v několika "speciálních zónách", řečeno moderním slovníkem. V té době do japonštiny proniklo několik cizích slov jako označení pro věci Japoncům do té doby neznámé: např. tabako. V roce 1853 ukončilo Japonsko politiku izolace a s otevřením japonské společnosti byla japonština vystavena vpádu cizích slov pro všechny ty nové věci a skutečnosti, které Japonci začali objevovat po celém světě. Byl proto problém, jak je pojmenovat. Velmi podrobně se problematice převodu cizích slov do (čínských) znaků věnujeme v článku Jak se zapisují cizí slova čínskými znaky, zde tedy pouze poznamenáme, že cizí slova bylo možné buď překládat, nebo přebírat foneticky: např. pro slovo telefon byly použity znaky "elektřina (den) - řeč (wa)" - mimochodem, pro nás už je dnes toto slovo tak samozřejmé, že si ani neuvědomujeme, že původní význam jeho částí je velmi podobný: tele, "vzdálený", a fon, "zvuk."
Tato slova, převzatá z cizích jazyků, jsou tedy v japonštině zapisována buď kandži, nebo hiraganou. Čína se západnímu světu otevřela o pár desetiletí později, část čínských vzdělanců studovala v Japonsku, a tak to byla to právě tato slova, která touto cestou pronikla i za Velko čínskou zeď. Samozřejmě, nikoliv v japonské, ale v čínské výslovnosti znaků: japonské denwa je tak v čínštině dianhua.
Většinu slov ale Japonci převzali foneticky tak, jak byla v cizích jazycích, pouze je přizpůsobili specifikům japonské výslovnosti: heslo, "password", je v japonštině pasuwádo apod. K japonským a sinojaponským slovům tak ve 20. století přibyla třetí vrstva slovní zásoby: slova převzatá. Tato slova se dnes v textu píší katakanou. Dodejme pouze, že mnohá ze slov, která přešla do japonštiny z cizích jazyků dávno, již zdomácněla natolik, že se píší hiraganou, viz. výše zmíněné tabako.
Takže to můžeme shrnout. V jedné japonské větě můžete najít celkem tři grafické systémy: čínské znaky (kandži), a dvě fonetické abecedy (katakana a hiragana). Ještě bychom měli dodat, že na rozdíl od čínštiny, kde je v běžném používání cca. 4-5.000 znaků, tak v japonštině byla provedena jazyková reforma, která některé málo používané znaky zrušila a tak se japonským školákům stačí naučit necelých 2.000 znaků. I to je důsledek a obrovská výhoda existence fonetických abeced, které nabízí jednodušší způsob, jak japonská slova zapsat i bez použití kandži. Existuje celá velká, leč poměrně málo frekventovaná část slovní zásoby, kdy znak má pouze jeden jediný, dost speciální význam: např. názvy zologické a botanické, předměty a pod. Takové znaky jsou dost otravné, protože se jejich učení musí věnovat stejné množství energie jako ostatním zakům, ale jejich využií je přitom minimální. Čínština má v tomhle ohledu smůlu, namísto fonetického "blboun nejapný" nebo "kramle" prostě musí mít jeden, resp. většinou dva znaky, které znamenají právě tohle slovo a nic jiného. Japonci znakovou reformou všechny méně obvyklé a variantní znaky zrušili a slova, které se těmito znaky zapisovaly dříve, se dnes již píší pouze foneticky. Samozřejmě tyto znaky se třeba mohou objevit v nějaké knize či článku, obzvláště odborný text o botanice nebo historii se nemůže obejít bez celé řady takových znaků úplně stejně, jako u nás historik či průvodce musí zvládat všechny řemdichy, sudlice či parkány - ale již nejsou součástí povinného mimima předepsaného na školách.
Za podnětné rady, připomínky a pomoc při psaní tohoto článku bych chtěl poděkovat Jurovi Matelovi. Jeho další články o japonštině najdete tady.