signs

Peking nebo Beijing?

Proč se teď místo "Peking" začalo psát "Beijing"? Co to je pinyin? Dají se znaky vůbec nějak napsat latinkou?

znaky nebo latinka
"A18" soupeří s býkem nazvaným - asi podle majitele - "Hou Jia". I v zaostalé vnitrozemské provincii Guizhou již zuří souboj mezi čínskými znaky a latinkou naplno... (foto Xinhua)

Pozn: tento text vznikal někdy v r. 2001, poslední úprava je asi z r. 2006. Kdo by tehdy tušil, že v r. 2010 budeme v naší Knižce o čínštině STÁLE řešit ten samý problém, tj. přešlapování v bodě nula a rozpačitou snahu držet se urputně svojí "české cesty". Samozřejmě, nedořešená transkripce exotického jazyka nemá pro společnost tak fatální důsledky jako bordel v důchodovém, zdravotním či školském systému - ale pohled na bordel je vždy stejně tristní... Až tak, že jsme nemohli nezaslat do Respektu reakci na zmatek v transkripcích v jednom článku.

Každý znak má svou spisovnou výslovnost, kterou lze dohodnutým způsobem zapsat latinkou - tento způsob přepisu do latinky se nazývá transkripce. Transkripcí je mnoho, většina národů si v průběhu kontaktů s Čínou a čínštinou vytvořila svoji transkripci, ať už nezávisle, nebo modifikací nejrozšířeněnjších transkripcí anglických, francouzských apod. Bohužel s latinkou, právě proto, že je to hláskové písmo, je jeden problém: každý národ si ji čte ("hláskuje") po svém. Tím pádem ta samá spisovná výslovnost čínského znaku se v různých jazycích zapíše různým způsobem. V poslední době se proto na mezinárodní scéně prosazuje tzv. pinyin (pchin-jin), což je transkripce schválená v r. 1959 čínskou vládou jako jediný oficiální způsob zápisu spisovné výslovnosti čínských znaků latinkou.

Zatímco jiné národy přijaly pinyin za svůj relativně rychle, v Čechách to má těžší. Krom české konzervativnosti a setrvačnosti má tato situace i praktické důvody: tím hlavním je ten, že původní česká transkripce (ze začátku 50. let) relativně přesně odráží výslovnost spisovné čínštiny, takže i člověk, který o čínštině téměř nic neví, může docela věrně reprodukovat čínská jména. Pokud se znak čte "Š", Čech, který vidí v české transkripci napsáno " š' ", to vysloví správně. V pinyinu se ale tentýž zvuk zapíše jako shi, což Čech přečte buď "ŠI", anebo - pokud neví nic ani o angličtině, přečte to ještě lépe:"S-HI".
Nevýhodou, a podle mého názoru dokonce zcela zásadní nevýhodou, je skutečnost, že se tato transkripce používá pouze u nás, a jí zapsaná slova jsou tak srozumitelná pouze Čechům. To samé platí i obráceně: Češi, kteří používají transkripci českou, pak nejsou schopni identifikovat slova, která jsou zapsaná transkripcí pinyin.
Stačí si prolistovat české noviny anebo se podívat večer na zprávy a je to jasné. S tím, jak se budeme čím dál víc topit v čínském živlu, bude tato nevýhoda zřetelnější - a akutnější.
Nevýhodou pinyinu je naopak již výše zmíněný fakt, že si ho každý přečte podle svých zvyklostí, a tak namísto správného "Pej-ťingu" (v pinyinu Beijing) čtou Američané "BEY - DDŽING" - a Češi "BEJ - JING". Nicméně, jde o to, že co je psáno to je dáno, takže na papíře mají všichni pěkně jednotně Beijing. Vzhledem k tomu jak roste ekonomická i politická důležitost čínského živlu ve světě, je pravděpodobné, že stejně jako dnes už (téměř ... :-) každý říká "BOŽOLÉ", a nikoliv "BEAU-JOLAJS", že i čínské názvy budou v budoucnu méně komoleny.
Když už jsme narazili na to "božolé": tuhle jsem na veletrhu vín narazil na lahev s etiketou, na které se skvěl nápis BUNŽOLÉ, ano, přesně takhle. Šok trval jen pár vteřin, než jsem si všiml, že vystavovatelem je jakýsi sklep "Bunža a synové".
Týká se to hlavně novinových článků, jmen politiků, zeměpisných názvů apod., kde je opravdu užitečné uvádět všechna slova jen jedním standardem a já se přimlouvám za to, aby česká média přešla také na pinyin, jako to učinily jejich západní protějšky. V dnešní české realitě považuji za nejpraktičtější způsob psát na prvním místě pinyin (který dává informaci o tom, jak se znak zapisuje latinkou a umožňuje jednoznačnou identifikaci), a v závorce za tím přepis českou transkripcí, která českému čtenáři naznačí, jak se daný znak správně vyslovuje. V dnešní době je to navíc jen otázka doplnění necelých 400 slabik do spellcheckeru, takže technicky jistě nejde o žádný velký problém.

V sinologických kruzích probíhají diskuse i o estetické stránce: přeci jen, "pani Xi Zhaoyun" prý v textu nevypadá tak pěkně jako klasické "Si Čao-jün". Podle mého názoru je i toto především otázka zvyku. Já jsem například od samého začátku studoval jenom z učebnic, psaných pinyinem, a českou transkripci jsem nikdy aktivně nepoužíval, takže osobně nemám z pinyinu nějaký apriori negativní estetický dojem, stejně jako mi nepřijde, že to, co já čtu "DŽON", je v knize ve skutečnosti vytištěno jako "John".
Naopak si docela živě vybavuju, jak jsem v dětství hltal knížky Arthura Ransoma, a jak mně po letech šokovalo jedno příliš aktivně počeštělé vydání, ve kterém vystupovali namísto mých oblíbených "exotických" hrdinů "John" a "Peggy" jakýsi obyčejný, český "Jan" a "Markéta"...:-) Jinými slovy - jde jen o zvyk, nic jiného.

(Více informací o diskusi na toto téma viz sborník statí Transkripce čínštiny dr. Třískové, [6].)

pin yin
han4 (chan)
Koumavá mysl si přirozeně okamžitě položí následující otázku:

Jestliže lze výslovnost čínského znaku zapsat latinkou, proč se tedy ještě ty komplikované znaky používají?

Důvody jsou v zásadě dva. Tím jedním jsou takové ty sice trochu iracionální, nicméně velmi citlivé problémy týkající se národní identity a dále písma coby nedílné součásti čínského kulturního dědictví. Dnešní Číňané samozřejmě nejsou schopni bez speciální přípravy číst klasické texty (stejně jako my bychom si nedokázali přečíst Jana Husa - tedy to, co napsal středověkou češtinou, samozřejmě), ale přeci jenom tu samozřejmě je určitá kontinuita, návaznost na písemný odkaz stovek minulých generací.
Pak tu máme vysoký stupeň homofonie a další vlastnosti čínských znaků a morfémů, umožňují neskonale pestrou paletu slovních hříček, odkazů, alegorií, aforismů a dalších jazykových jevů a situací, které jsou možné právě jenom díky existenci znaků.
Dalším důvodem je skutečnost, že znaky jsou prostě krásné. Několik černých tahů štětce na bílém papíře dokáže vytvořit esteticky naprosto dokonalý obraz: viz. třeba zde. (Protože tento odkaz zatím nefunguje, vemte prosím zavděk alespoň jednou videosekvencí z Taiwanské kaligrafické společnosti.) Já mám prostě rád všechna písma, nejenom čínské - ale čínské znaky jsou v tomto směru špičkou. I pro tuto radost z jejich krásy by byla velká škoda, pokud by se nahradily latinkou, jakkoliv bych to čínským školákům samozřejmě přál...

Další komplikace jsou již "jen" technické povahy, ale nejsou proto o nic méně nepřekonatelné. Tou první je již zmiňovaná homofonie čínských znaků. Oblíbeným příkladem je slabika li. Pokud neuvažujeme rozdíly v tónech (a pinyin primárně tóny nezaznamenává, i když je to jenom otázka diakritiky), tak středně rozsáhlý slovník u této jedné slabiky uvádí 69 různých znaků. (Systém Twinbridge pro zápis čínských znaků ve Windows nabízí dokonce 164 zaků.) Věta „koupil jsem půl kila li" zapsaná foneticky nabízí příliš velký výběr možností.
Nicméně ani tato překážka není, technicky vzato, nepřekonatelná. Další problém, který se v tomto bodě velmi důrazně hlásí o slovo, je totiž otázka, co to vlastně je, "čínština". Spisovná čínština jakožto všeobecně srozumitelný standard se učí na školách a používá ve sdělovacích prostředcích. Protože je založená na severních dialektech, kterými hovoří řekněme tři čtvrtiny Číňanů, blíží se i jejich mluva čínštině spisovné - samozřejmě, asi tak, jako je od spisovné češtiny vzdálená "pražština" nebo "ostravština".
Nicméně existují další velké skupiny dialektů, hlavně na jihu, z nichž mnohé jsou na poslech navzájem naprosto nesrozumitelné. Pokud by si spolu někdy mohli poklábosit kádr z Pekingu s hongkongským businesmanem a s taiwanskou babčou z vesnice, a pokud by přitom mluvili "tak, jak jim zobáky narostly", ani trochu by si nerozuměli. Trochu možná ano, ale důležité je to, že jazyk každého z nich, zapsaný foneticky, by byl druhým dvěma nesrozumitelný.

(Vzpomínám si živě, jak jsem poprvé obědval na Moravě a paní se mě ptala, kolik chci "šufánků". Já myslel, že mluví o knedlících, tak jsem si řekl o šest - a ono to znamená "naběračka"... :-) V hypotetickém znakovém textu by tak byl jakýsi znak, jehož význam je "naběračka". Já bych ho přečetl po pražsku jako "naběračka, sběračka", paní z Moravy "šufánek" a kamarádka z Topoľčan zase pro změnu jako "žufaňa".)

Znaky mají tedy tu výhodu, že i když v jejich struktuře je historicky částečně zabudován fonetický princip - viz. diskuze o tzv. radikálech a fonetikách - z výše uvedeného pohledu rozdílů mezi dialekty jsou na fonetice nezávislé. Jinými slovy, je jedno, jestli znak „10+3=13" přečtete jako „deset plus tři rovná se třináct," nebo „ten plus three gives thirteen." Smysl je týž. (Tento příklad je ovšem zavádějící, resp. zjednodušující: číslovky zrovínka patří do speciální a malé kategorie pojmů, kterou lze velmi snadno graficky vyjádřit a mohou si tudíž dovolit ten "luxus" být úplně nezávislý na fonetice toho kterého jazyka - v kap. 2 bylo vysvětleno, že při zápisu živého, mluveného jazyka se určité vazbě na fonetickou podobou nelze vyhnout.)

Z těchto důvodů se transkripce pinyin v Číně používá hlavně jako pomocný systém pro výuku správné výslovnosti, pro jednotný přepis všude tam, kde je potřeba latinka (mapy, rejstříky, apod.), nikoliv jako plnohodnotné písmo, které by mělo nahradit zápis čínskými znaky. Uvažuje se o tom, že někdy v budoucnu se znalost spisovné čínštiny rozšíří natolik, že ji bude možno zapisovat i foneticky, nicméně to je zcela jistě hudba hoooooooooooooooooooodně vzdálené budoucnosti. I když, mezi námi - u Číňanů jeden nikdy neví! :-)

Oni totiž ty Číňani umí být stejně tak pomalí jako neuvěřitelně rychlí. Vzpomínám si třeba, jak jsem po několika letech přijel do Pekingu, a pořád mi tam něco chybělo... Až jsem si uvědomil, co to je: desítky tisíc malých dodáveček, které tam v době mého studijního pobytu jezdívaly jako taxíci. Zeptal jsem se taxikáře v moderní klimatizované Toyotě, kam se všechny poděly. "Nevyhovovaly - tak se zrušily." Nebyl jsem u toho, takže nevím, jak dlouho to trvalo, ale jak jsem měl při cca 10denním pobytu možnost vysledovat, nezůstal ani jeden.

Poslední část této dlouhé kapitoly se týká nestandardních tvarů některých zeměpisných názvů nebo jmen historických osobností. Tyto tvary pocházejí z doby, kdy se používaly různé starší transkripce, kdy neexistovala spisovná čínština a proto někteří vzali za základ výslovnost daného jména v severním dialektu a jiní zase výslovnost v dialektu jižním: z dialektů tak vznikla například pojmenování Macao (Aomen (Ao-men)) nebo Hongkong (spisovně Xianggang (Siang-kang, "Voňavý přístav".) U města Kanton je situace ještě o řád zašmodrchanější - Guangdong (Kuang-tung) totiž není jméno města, ale celé provincie, kde se město "Kanton", čili čínsky Guangzhou (Kuang-čou) nachází.
Z osobností patří mezi nejznámější Konfucius (latinizovaná podoba čínského jména Kongfuzi(Kchung-fu-c') nebo generallissimus Čankajšek, jehož jméno se v pinyinu píše Jiang Jieshi (a vyslovuje Ťiang Ťie-š').

Vzhledem ke globalizaci se stále častěji budeme setkávat s čínskými jmény a reáliemi, i připojil jsem krátké, čistě prakticky zaměřené vysvětlení jak se co v pinyinu (pchinjinu) vyslovuje.

Samozřejmě chápu, že ne každý prošel školením ("peklem školení" :-) v čínské výslovnosti, ale přesto mě trochu tahá za ucho, když někdo místo "Čou Siang", psáno Zhou Xiang, čte jméno dotyčného "ZHOU GSI-ANG". Stejně, jako většinu Čechů tahalo ve své době za ucho emerické "Fáklaf Hejvl".


Znak zhong1, KONEC
K O N E C

©Lukáš Havlíček, © SerpentiNet, www.cinstina.cz 2000-2010