Velká písmena, mezery mezi slovy a interpunkce

Jsou v čínštině velká písmena?(Odpověď: NEJSOU, takže emailům, ve kterých nás žádáte o "zaslání písmena P v čínštině," bohužel nemůžeme vyhovět.) Jak je to s mezerami mezi znaky a mezi slovy? Liší se nějak interpunkce v čínštině?

NOVINKA: pro své přátele a obchodní partnery si nyní můžete tady objednat naši dárkovou publikaci o Praze v čínštině s krásnými fotografiem. A pro sebe či kamarády, které zajímá čínština, si zase můžete pořídit Knížku o čínštině. Ta je zase, aby se to nepletlo, v češtině. :-)

Interpunkce se v čínštině používá podobně jako v latince. Znak "Roďte!" ovšem tak trochu neodpovídá politice jednoho dítěte, stále - chválabohu - důsledně prováděné čínskou vládou. (Changsha, provincie Hunan, prosinec 2006)

Když si tak vybavím ty emaily, co nám chodí, tak nelze kapitolu o "velkých písmenech" začít jinak. Přátelé, kamarádi - v čínštině neexistují písmena, pouze čínské znaky. V běžném textu se za nějakým velmi speciálním účelem tu a tam vyskytne i latinka, ale je to naprostá výjimka. V čínském vydání Švejka nenajdete jediné slovo napsané latinkou - nadporučík Lukáš, Feldkurát Katz, všechno, všecičko ve znacích. Opakujeme tedy znovu pro drahé příznivce písmenek, dožadujících se i po těch letech, kdy tu tyhle články jsou, "prosím pošlete mi A čínsky": marně bušíte do klávesnice - nic nedostanete. ;-) Ne snad proto, že bychom na vás chtěli být oškliví, ale prostě proto, že v čínštině neexistují písmena, pouze čínské znaky. Capisti?

Tak to bychom měli a můžeme se vrhnout na problematiku mezer mezi jednotlivými znaky a mezi slovy. Na úvod krátký citát z Tao-te-ťingu, může být?

Třicet loukotí spojíme v kolo - ale podstata kola spočívá v prázdnu mezi nimi.
Z hlíny hněteme nádoby - ale podstata nádoby spočívá v prázdnu uvnitř.
Tesáme okna a dveře - ale podstata domu spočívá v prázdnu uvnitř.

Tak to, co není, je podstatou toho, co je.

(Tao-te-ťing, kap. 11; překlad kostrbatě vlastní - po návratu ke knížkám v ČR nahradím nějakým pěkným překladem)

Jak je vidět na ukázkách na těchto stránkách, v textu psaném rukou i tištěném jsou mezery mezi znaky vždy stejné. Graficky zaujímá každý znak v textu vždy stejnou plochu. Znak zaznamenává jednu slabiku. Slova jsou v čínštině jednou, dvou- i víceslabičná. V našich jazycích se mezery dělají mezi slovy, jenomže pokusy o definování slova v čínštině připomínají hledání Svatého grálu. (Příklad: máte znaky "země, národ(y, ní, ...)"-"mezi"-"vztah(y)". Když nemáte skloňování, tak se vám těžko určuje, kolik je to vlastě slov - jsou to 3 slova,"vztahy mezi národy" nebo 2 slova,"vztahy mezinárodní" - nebo dokonce 1 slovo, "vztahymezinárodní"???) Číňané obecně mají k přesným definicím ještě přezíravější vztah nežli k samotnému grálu čili je to vůbec netrápí. Ani nemuselo - ve staré čínštině byla slova jednoslabičná. A tak v souladu s tradicí i v dnešní době, kdy je mnoho slov víceslabičných, do prostoru mezi ty znaky, které jsou samostatné i mezi ty znaky, které jsou částí slov, vkládají všude stejně velké mezery. Takže si pak myslíte, že tenhle znak ještě patří k tomu slovu před ním, ale ejhle, on naopak patří už k tomu slovu za ním a smysl celé věty je úplně jiný. Naštěstí to není tak hrozné jak to na první pohled vypadá.

Ukázka běžného textu současné čínské knihy (vydáno v ČLR - znaky zjednodušené; tisk do řádků; směr zleva doprava): 1. "Patnáctá kapitola" psáno znaky, nikoliv čísly; 2. čárka a dvojtečka mají vyhrazenou stejnou plochu jako samotné znaky; 3. čínská tečka, pro označení pododstavce použity arabské číslice; 4. pomlčka je skoro 3x delší než čínský znak pro číslovku "jedna", který je prvním znakem v rámečku. Pro větší rozlišení klikněte na obrázek nebo sem

U čínských znaků neexistuje protiklad "velkých" a"malých" znaků "Železný" je to samé co "železný" Ve starověkých textech kde neexistovala ani interpunkce v dnešním slova smyslu tak dokonce neexistoval žádný ze způsobů obvyklých v evropských jazycích jak interpunkcí oddělovat jednotlivé věty takže v textu se pak člověk musel zorientovat jiným způsobem například na základě významu gramatiky nebo speciálních s l o v k t e r ý m i s e o d d ě l o v a l y j e d n o t l i v é v ě t y STOP j a k v i d í t e z t o h o t o t e x t u p o c h o p e n í n e n í n e m o ž n é ČÁRKA j e n o m t o n e n í n a p r v n í p o h l e d ú p l n ě p ř e h l e d n é KONEC
Uf uf ufff! Čtenář si musel víc domýšlet a čtení bylo mnohem náročnější. Nicméně žilo se jinak a příslušníci té úzké elity, která měla prostředky na to se naučit číst, měli času dost. Klasičtí vzdělanci navíc uměli všechny texty zpaměti, tudíž jim rozuměli, a dělení na "slova" či "věty" v našem slova smyslu pro ně nebylo zas až tak podstatné.
(Navíc jim to nádherně umožňovalo hádat se donekonečna o to, jak vykládat některé pasáže textů, které při odlišném čtení dávaly odlišná znění, něco jako klasické cimrmanovské "Nebude tvář lidu jasná a dobrá... - Ne, počkejte, takhle to je: Ne, *BUDE* tvář lidu jasná a dobrá!")

Opět malý odskok v čase a prostoru. Čínské znaky se používají několik tisíc let a když se v podobném měřítku podíváme na latinku, tak zjistíme, že ta malá písmena, mezery mezi slovy, diakritika a prostě všechny tyhle užitečné drobnosti která dnes považujeme za samozřejmá, mají překvapivě kratší historii než bychom mysleli. Až do doby Karla Velikého (742 - 814) byly texty psané tzv. majuskulí, bez mezer a bez interpunkce, čitelné stejně obtížně jako příklad v předchozím odstavci. (Ukázky různých písem najdete zde. Pěkný článek ze 100+1 o raně středověkém umění iluminace, pergamenech a kodexech najdete tady.) V tehdejších klášterních skriptoriích měli mniši čas a prostor na to, aby psali tímto velmi komplikovaným způsobem, který přinášel mnohem větší potěšení pisateli-umělci, nežli čtenáři. Karel Veliký se naučil číst až v dospělosti, ale psát komplikované tvary tehdejších písem se mu stále nedařilo. Coby císař Svaté říše římské měl pochopitelně trochu jiné možnosti nežli běžný školák, kterému to moc nejde - nechal provést reformu, jejíž součástí bylo kromě vytvoření (resp. standardizace) tvarů malých písem i první zavedení interpunkce: mezi písmeny byla povinná mezera, mezi slovy dvě a mezi větami tři. Byl také zaveden protiklad velkých a malých písem, aby se text stal přehlednější.

Standardní podoba
znaku wen2 (wen)

A jsme zpátky v Číně. Na ukázku kopie části stránky z jedné čínské knihy. V dnešních textech se interpunkce používá obdobně jako v evropských textech, pouze typografické konvence jsou trochu jiné - tečka není "tečka", ale vypadá jako značka pro stupeň. Vzhledem k tomu, že znak pro číslovku "jedna" vypadá podobně jako protáhlejší pomlčka (viz. kapitolu o číslech a číslovkách), je délka čínské pomlčky dvojnásobná. Píše se do řádků zleva doprava (otázku psaní ve sloupcích a v řádcích řešíme zde.)

Vlevo tradiční, vpravo zjednodušená podoba znaku wen2 (wen); nahoře kaligrafie, dole současná podoba v tisku

Na počátku této kapitoly byla otázka po "velkých a malých písmenech." Bylo řečeno, že takový protiklad neexistuje, ale to neznamená, že všechny znaky se vždy psaly nebo píší stejně. Právě naopak. Stejně jako v latince, i u znaků se za dlouhou dobu jejich existence postupně vyvinulo několik základních stylů, kterým je věnována samostatná kapitola. Podobně, jako se u latinky rozlišuje "tiskací" a "psací" písmo, tak i znaky měly formy přehlednější, čitelnější, a také kurzívní, "psací". U těch docházelo k tomu, že se v rychlém sledu jejich jednotlivé tahy spojovaly a často se několik tahů nebo celá část znaku nahradila jakousi „zkratkou“ - jedním tahem určitého tvaru.
Můžete si sami porovnat: znak wen na obrázku vlevo - "poslouchat" se skládá ze dvou částí: uvnitř je složka "ucho", a okolo ní jsou "dveře, brána", které v původní formě mají 8 tahů a opravdu připomínají lítačky jak v nějakém americkém saloonu. V rychlém písmu se osmitahová "brána" zjednodušila na třítahová "vrátka". Tato třítahová varianta posléze posloužila i při reformě a zjednodušení čínských znaků v ČLR v 50. letech 20. stol.

Motivace byla dvojí: jednak se estetická stránka takto napsaných znaků, forma často cenila více než jeho obsah (ideálním stavem byl přirozeně harmonický soulad obojího). Nicméně dalším pozitivním vedlejším efektem bylo snížení počtu tahů, od kterého se odvíjelo určité zjednodušení znaků. Tyto zjednodušené varianty existovaly jako nedílná součást kaligrafických stylů nebo byly považovány za výraz individuálního rukopisu toho kterého autora. Samozřejmě, vzhledem k počtu tahů a ke složitosti některých znaků docházelo v míře větší než malé k tomu, že se jeden a ten samý znak zjednodušoval více různými způsoby, v závislosti na osobním vkusu a zvyklostech, popř. na příslušnosti k určité kaligrafické škole apod. Tyto variantní znaky pak dále mátly čtenáře a - opticky - nafukovaly počet existujících znaků (a i z tohoto je patrné, že otázka po celkovém počtu čínských znaků je zavádějící.) No a odsud lze plynule pokračovat do kapitolu o zjednodušených a tradičních ("složitých") znacích a o znakové reformě .

K O N E C